sv. Jan Nepomuk Neumann

Prachatický rodák Jan Nepomuk Neumann – americký misionář, biskup a průkopník katolického školství v USA, je nám příkladem statečného člověka, který se nespokojuje s tím že věci “prostě nejdou”, ale který hledá nové cesty k naplnění svých ideálů. Když nemůže dosáhnout kněžského svěcení v Čechách odchází do Nového světa – do Ameriky. Překonává tak oceán a tím jakoby nám chtěl říci – i ty musíš často překročit s vírou moře svých problémů, aby ses dostal k novému životu.

Narodil se 28.3. 1811 v Prachaticích. Otec pocházel z Bavorska – z Obernburgu.

Po středoškolských studiích mladý Jan vstoupil do kněžského semináře v Českých Budějovicích,
kde přijal nižší svěcení. Poslední rok teologie studoval v Praze. Velmi se ho dotklo, když mu odložili
na neurčito kněžské svěcení pro nadměrný počet kněží v českobudějovické diecézi. To však neoslabilo jeho touhu po kněžství. Rozhodl se odejít jako misionář do Ameriky a tam se pokusit svěcení dosáhnout.

V únoru 1836 odchází přes Německo do USA. Šel jako chudý klerik, bez peněz a bez přesného cíle. Chtěl však udělat všechno, co bylo v jeho silách aby mohl v nové zemi sloužit Bohu a duším: “Budu obcházet americké diecéze jednou, dvakrát, třikrát.. Budu prosit o dovolení pracovat pro duše, které jsou nejvíce opuštěné, ať už jsou to Němci, nebo Indiáni. A jestliže mne nikdo nepřijme, stáhnu se do samoty, kde budu dělat pokání za své hříchy i za hříchy druhých.”

Jan však nemusel dlouho hledat biskupa, který by ho přijal. Hned po příchodu do New Yorku 2.7.1836 ho přijal tamější biskup Jean Dubois a v co nejkratším termínu mu udělil kněžské svěcení. A za tři dny ho už biskup poslal na vzdálené působiště v oblasti Niagarských vodopádů.

Mladý kněz misionář působil čtyři roky na území mezi městy Buffalo a Rochester. Tehdy ještě neexistovaly široké asfaltové cesty, ani železnice.
A tak musel překonávat stovky kilometrů na koni, v člunu, nebo pěšky přes neschůdné lesy, močály a řeky, aby mohl navštívit roztroušené domy
a sídliště novousedlíků.

V této práci měl možnost setkat se a poznat některé obětavé a hluboce duchovně založené misionáře z řeholní společnosti redemptoristů.
Protože i on sám toužil po hlubším duchovním životě a také po společenství, požádal o přijetí. Řeholní roucho přijal r. 1840 a za čtyři roky se již
stává superiorem řeholního domu v Pittsburgu a r. 1847 představeným všech redemptoristů na území USA. Tyto zodpovědné funkce mu nepřekážely vykonávat misionářskou práci a organizovat farní život v nových církevních obcích. konal duchovní obnovy, budoval kostely, zakládal farní školy a rozličná farní sdružení. Roku 1851 převzal vedení důležité farnosti v Baltimore. Zde mohl naplno rozvinout své pastorační schopnosti a horlivost v duchovní službě.

V tom čase zemřel ve Philadelphii biskup. Baltimorský arcibiskup F.P.Kenrick se nemusel dlouho rozmýšlet a na uprázdněný biskupský stolec navrhuje Jana Neumanna, který 28.3.1852 přijímá biskupské svěcení.

Nový biskup v sobě nezapřel misionářského ducha. Nejvíce času a energie věnoval vizitacím farností. Větší místa navštívil každý rok, menší jednou za dva roky. Každou vizitaci proměnil na tří-až čtyř denní duchovní obnovu. Obdivuhodně mnoho vykonal i na poli farní organizace. Za osm let biskupského působení vybudoval 80 kostelů. V každém kostele zavedl 40-hodinové adorace, které se konaly 1 x ročně, obyčejně při výročí posvěcení chrámu. Zvláštní pozornost věnoval zakládání farních škol. Když se stal biskupem, byly v celé rozsáhlé diecézi pouze dvě
farní školy. Po osmi letech jeho působení jich bylo již přes sto. Školy byly dobře organizované a tak se Jan Neumann právem pokládá za spoluzakladatele amerického katolického školství.

Starostlivý biskup se nevěnoval pouze věřícím, ale pamatoval i na jejich duchovní pastýře. Reformoval kněžský seminář a vybudoval i malý seminář, jeden z prvních ve Spojených státech. Sestavil i moudrá pravidla k posvěcování duchovenstva. S tímto cílem uspořádal ve Philadelphii tři diecézní synody a sám se účastnil na třech národních koncilech v Baltimore.

Jan si velmi cenil práce řeholníků a zejména řeholních sester. K spravování nemocnic a sirotčinců, které vybudoval, založil zvláštní kongregaci
Sester františkánek. Některé řeholní sestry zachránil od zániku – např. Oblátky Boží prozřetelnosti na pomoc barevnému obyvatelstvu. Podporoval příchod nových sester z Evropy a po příchodu jim otcovsky pomáhal zabydlet se v novém prostředí.

Na podzim roku 1854 odcestoval do Říma na slavnostní vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie. Do Věčného města přicestoval v listopadu. Pobýval v redemptoristickém klášteře jako obyčejný řeholník a odtud konal i pěší poutě po jednotlivých bazilikách, spojené s pokáním. Při této příležitosti vykonal i návštěvy na nejvyšších církevních místech ve Vatikánu. Papež Pius IX. ho přijal na osobní audienci.

Před návratem do Spojených států chtěl Jan Neumann navštívit i svou vlast, kde ještě žil jeho otec a sourozenci. Koncem prosince odcestoval do Prahy, kde kdysi končil studium teologie. Zastavil se i v mateřském domě sester sv. Karla Boromejského, kde byla jeho sestra Jana představenou. Do Prachatic chtěl přijet potichu, nepozorovaně, ale lidé už věděli o jeho cestě a nedali se překvapit. Když se biskup Neumann na saních blížil k Prachaticím, vítaly ho zvony, hudba a slavnostní střelba. Všichni lidé byli v ulicích, klekali si do sněhu a prosili o požehnání. V rodném domě ho po 19 leté nepřítomnosti objal otec a nejmladší sestra.

Biskup Neumann se zdržel v Prachaticích týden. Potom se vydal přes Německo a Anglii nazpět do USA kam dorazil koncem března. Obohacený tolika dojmy a vděčný Bohu za vše krásné co prožil v Římě a v rodném kraji, se pustil biskup Jan Neumann znovu do vyčerpávající práce, ve které neznal oddechu. Ten pro něj nastal až 5. ledna 1860, když mu vypovědělo srdce na Philadelphské ulici. Chyběly mu dva měsíce do 49 let. Když se baltimorský arcibiskup Kenrick dozvěděl o jeho smrti řekl: “Takový biskup jako Neumann nemohl zemřít jinak než na cestě. Jeho život byl ustavičným pochodem…”

Ano, jeho život byl ustavičným pochodem: za lidmi a k Bohu.